Barbie - Cesta

Zatímco Barbie tiše brečela a hladila kočku, na chodbičce před jejím kupé nastal chaos. Ozývaly se podivné zvuky a dohadování až...
,,Tady je volno!" Hlásila drobná dívka, jejíž hlava se na okamžik objevila ve dveřích, někomu za sebou.
,,Vážně?" Druhý dívčí hlas zněl nedůvěřivě. Záhy ve dveřích stanula mohutná holka a bledýma očima přelétla kupé, kde seděla Barbie. Sotva spatříla dívenku u okna, otrávěně protáhla: ,,Je tu ňáká malá barbie holka..." A byla pryč. Všechny byly pryč.
Barbie popotáhla a vytáhla zrcátko. Proč sem nešly? To je tak ošklivá, že před ní prchají? Nastala krize. Barbie dostala záchvat sebelítosti a vyhodila kočku z okna jedoucího vlaku, pak roztrhala svůj deník a papírové cucky nacpala do igeliťáku a taktéž jej nechala proletět oknem. Poslední, co padlo za oběť jejího sebelítostného vzteku, byly její šminky:Skončily důkladně rozdupané na podlaze.
,,Je tu volno?" Ode dveří zaburácel smělý hlas vysoké holky.
,,Jo, jasně!" Barbie nahodila široký úsměv a nenápadně kopla rozdupané šminky pod sedadlo.
,,Ty máš kočku?" zajímalo příchozí. ,,Miluju kočky!"
,,Nemám kočku!" Dupla si Barbie a zároveň švihla knížkou o zem.
,,Já jen, že tu máš přepravku, tak jsem myslela..." Neznámá náhle vstala a s hlavou hrdě vztyčenou vyšla na chodbičku.
,,Hned mi bylo jasné, kdo jsi!" štěkla TA (vysoká holka) z chodbičky a zmizela. Barbie přešel humor, svalila se na sedadlo a rozbrečela se. Slzy jí stříkaly z modrých očí a brzy pod sedadlem vytvořily kaluž, louži, malou řeku a ...
,,Bože, co to tu teče?!" zařičel, velmi podrážděně, ledový hlas. Vteřinku na to, se v Barbařině kupé objevil malý, vychrtlý kluk. Měl husté modravě černé vlasy a tmavé, skoro černé oči.(Jo, ty vlasy mu spadaly hluboko na záda, zkrátka mánička.)
,,Co tu děláš, blondýno?!" chtěl vědět. Snědý obličej měl zkřivený do zlé grimasy a temné oči bez špetky lítosti upíral na nebohou Barbie skrčenou na sedadle u okna.
,,Sedím, snad máš oči, ne?!" odsekla a utřela si uslzenou tvář.
,,Já jsem Andrew Harvey, " představil se chladně a sedl si naproti ní. Lhostejně jí pohlédl do obličeje, ušklíbl se a z kufru si vytáhl knihu. Odhodil knížku na sedadlo, vypustil z přepravky černého kocoura a pak se teprve pustil do čtení.
,,Neschází tu někomu bílá kočka?" zeptala se baculatá dáma stojivší ve dveřích.
Barbie polkla, nevěřícně pohlédla na Sněženku, její kočku a přiznala: ,,Je moje..."
,,Holka, cos s ní vyváděla?! Měla zlámaný všechny čtyři nohy!" záburácela náhle a strčila kočku Barbie na klín. Barbie zalapala po dechu a pohladila Sněženku po hebkém kožíšku.
,,Nohy nevypadají zlomeně," usoudila bezelstně po letmém omrknutí kočičích končetin a usmála se na čarodějku.
,,Už jsem ji vyléčila!" štěkla žena a odešla. Andrew vyprskl smíchy a v očích mu zlomyslně zajiskřilo.
,,Ty jsi z mudlovské rodiny?" zeptal se tiše a probodl ji pohledem. Barbie zčervenala.
,,Jaké? Mulovské?! Mula je přece.... Ty sprosťáku!" zaječela Barbie vztekle a vyskočila na nohy. Jedním skokem byla u Andrewa a už ho mlátila hlava, nehlava.
,,Přestaň, ty náno!" vyštěkl Andy, odstrčil ji a vytáhl hůlku.
,,Jéé, ty máš, ale velkej klacek!" vypískla Barbie a zasmála se. Andrew se zamračil.
,,K čemu to slouží? Matka mi koupila taky takovej..." vzpoměla si Barbie a jala se prohledávat kufr, aby předmět doličný našla. Inu, našla. Nešikovně uchopila hůlku do ruky a mávala jí jako větrný mlýn.
,,Tak, k čemu to je?" dorážela Barbie. Andrew stačil jen nevěřícně zavrtět hlavou, pak z Barbařiny hůlky vyšlehly černé plameny a zapálily Andymu hábit.
,,Ty jsi vážně pitomá!" rozčílil se a uhasil vzniklý minipožár. Černý kocour podrážděně prskl a schoval se do své přepravky.
,,I ta kočka si to myslí," okomentoval to Andrew a zase si sedl. Otevřel knihu a pokračoval ve čtení.
,,Aby ses nezbláznil!" zapištěla Barbie, odhodila hůlku a uraženě se odvrátila od Andrewa.
Zbytek cesty proběhl v oboustrané mlčenlivosti. Barbie se nudila, listovala učebnicemi a přemýšlela, jestli Andrew říkal mudlovská nebo mulovská rodina, kdo ví.
Konečně vlak zastavil. Barbie ožila, vyskočila na nohy a letěla ven, aby se podívala, kam vlastně dojeli. Pohled na zapadlé nádraží ji strašlivě zklamal.
Jedno bylo jisté: Nejsou tu určitě obchodní domy, obchody se značkovým oblečením, ba ani obyčejná drogerie, kde by si alespoň mohla koupit ty pitomé šminky! S hrůzou staženým hrdlem pohlédla přes hlavy spolužáků, jelikož slyšela hluboký hlas volající: ,,Prváci za mnou! No, tak nestyďte se!" TO, co spatřila ji doslova vyrazilo dech. Obr! Obrovský, chlupatý obr v kožichu! Snad ji šálí zrak, přála si. Pochopitelně, nešálil. První ročníky pouze svolával Hagrid, nic divného.
O pár minut už seděly v malých loďkách a pluly přes jezero černé jako Barbařiny myšlenky. Mrzla, tísnila se v loďce s nějakými pochybnými studenty a ještě se jí, z houpání lodičky na vodě, dělalo nevolno.
,,Co děláš?!" zděsil se tlustý chlapec, spolucestující. Barbie se nakláněla z loďky a potupně zvracela.
,,Bleju," hlesla usouženě a narovnala se. ,,Nemáš Orbitku?"
,,Kdo to je?" vyjevil se otylý kluk a legračně vykulil oči.
,,Žvýka, ne?" odfrkla si Barbie a zavrtěla, nad jeho nevědoucností, hlavou. Hlupák!
,,Óóóh..." ozvalo se náhle a jediná Barbie zaječela hrůzou. Hrad! Nenávidí hrady!
Zase tu byla nevolnost...bléééé....